Severní Německo

Vancouver, těší mě

Moje první rozcvička anglické konverzace přišla hned ve frontě při čekání na letadlo. Kluk, který stál přímo přede mnou, se mě z dlouhé chvíle začal vyptávat odkud jsem, kam letím, co dělám a dalších asi milion otázek. Nervózně jsem ze sebe soukala slovíčka a přitom hledala pas, letenku, pytlíček na tekutiny pro osobní kontrolu a potila jsem se jako při padesáté minutě na běžícím pásu v posilovně, protože jsem na sobě měla co nejvíc oblečení do Kanady. Sbalit si všechno do jednoho kufru nebylo vážně snadné :).  A pak mi ve vteřině vypadlo všechno z toho narvaného příručního kufříku na zem. Kalhotky, ponožky a další děsně důležité věci se váleli na zemi před celníkem, tím týpkem a frontou lidí co stáli přede mnou a za mnou. Zbytek desetihodinové cesty už šel hladce. Pizza servírovaná holandskými stewartkami, přilepená na papírovém obalu chutnala stejně jak vypadala, moje angličtina se každou minutou zlepšovala a tak bylo na čase, abych se přivítala s mým budoucím městem.
Z Čech jsem odlétala tak narychlo, že jsem si ani nestihla vygooglit, jak Vancouver vlastně vypadá. S adresou apartmánu v ruce, obřím a menším kufrem v pozadí, v teplém kabátě, který by zvládl i arktické zimy jsem se objevila přímo v centru města, kde lilo jak z nekonečné konve. Po pár minutách rozhlížení se, jsem nabyla dojmu, že jsem fakt úplně nemožná, ale že jsem asi letěla do jiného města a pravděpodobně i do úplně jiné země soudě podle asijsky vypadajících obyvatelů. Ulevilo se mi až ve chvíli, kdy jsem taxikáři podala adresu a on kývl, že ví a už se jelo. Skoro 20 minut jízdy autem? Ubytování mělo být skoro u centra. Indický taxikář mě vysadil před vysokou budovou, vzal si 20 dolarů a zmizel v koloně aut.  Jak jsem později zjistila, vědíc, že jsem dosud turista, vozil mě čtyři bloky sem tam dokola, aby si vydělal. Do centra to bylo 10 minut pěšky.

Jak jsem si našla práci

Po čtrnácti dnech brouzdání po internetu, rozesílání e-mailů, roznášení životopisů a dělání všelijakých kotrmelců se mi v jeden den ozvali tři firmy, abych k nim zašla na pohovor. Jako vystudovaná zahradní architektka, jsem hledala práci v oboru. S mojí angličtinou jsem si ale zatím moc vyskakovat nemohla. První manager si dal se mnou schůzku v irské hospodě. Následujíc intuici jsem tuhle možnost přeskočila a vydala se následující den na pohovor číslo 2 do jakési části Langley. Dopravními prostředky 2 hodiny cesty. No paráda. Bylo to dost daleko, ale peníze mi utíkaly docela rychle a já už jsem si potřebovala začít vydělávat. Vzala jsem autobus, metro a další autobus a ujistila se, že jedu správným směrem. Řidič autobusu mi to s úsměvem odkýval a po půl hodině jízdy na mě zavolal: “Kam že to vlastně jedeš”? Odhadujete správně, že jsem jela úplně na druhou stranu a do pohovoru zbývalo jen 15 minut. Stála jsem na čtyřproudové dálnici, v úplné díře. Z úplné zoufalosti jsem zaťukala na okýnko prvního auta, které přijelo na semafor. Byl to červený starý golf, který řídil přibližně dvacetiletý kluk. Zastavil za rohem u benzínky a vysvětlil mi, že odsud je to 20 minut autem. Byla jsem úplně zklamaná. Bylo mi jasný, že to nestihnu. Tak jsem mu poděkovala za ochotu a on mi na oplátku odpověděl: “Víš co, já tě tam hodím”. Vyrazil rychlostí blesku a hrozně ho to bavilo. “To musím vyprávět přítelkyni, doufám, že to stihneme”. Přesně v 10 hodin mě se skřípěním brzd vysadil na místě. Hahaaaa, zvládla jsem to. Mise byla splněná. Už úplně v pohodě bez nervozity jsem vedla pohovor s fešným svalnatým Kanaďanem s úsměvem od ucha k uchu a bílými zuby jako čerstvě natřená zeď. Jak mě později prozradil, vybral mě mezi devatenácti kandidáty nejen pro moji vysokou kvalifikaci, ale také proto, že jsem jela za pohovorem 2 hodiny a přijela včas 🙂

Od bot s ocelovou špičkou přes podpatky k zahradní architektce